Plán cesty je poměrně jednoduchý. Nejprve nás čekalo Slovensko, pak následovalo Maďarsko, Srbsko, Bulharsko a nakonec Řecko. Cíl cesty byl pro první den stanoven ve městě Serres, které najdete asi 50 km za Bulharsko - Řeckými hranicemi. Tam bydlí náš kamarád z Řecka u které jsme měli přespat.

Těsně před cestou jsme nechali zkontrolovat obě vozidla, abychom měli jistotu, že jsou v pořádku. Nicméně se nakonec ukázalo,  že to stejně nestačilo… Natankovali jsme plnou a očekávali příchod dne D - odjezd.

Cestovali jsme ve dvou autech. První posádka vyjížděla z Frýdku-Místku a druhá z Brna. Sraz byl domluven na 6.00 na Rajce, tedy hned za hranicemi Slovensko - Maďarsko. My jsme seděli v autě, které vyjíždělo z předměstí Prahy a již při odjezdu jsme chytli hodinu zpoždění. Holt nějak se nám nechtělo vstávat… Nicméně jsme záhy zjistili, že se nic neděje, druhá osádka na tom byla úplně stejně :).

Nakonec jsme na Rajku přijeli jako první a zařadili se do fronty na nákup dálniční známky přes Maďarsko. Jelikož se utvořila dost dlouhá fronta, čekali jsme asi půl hodiny. Mezitím se přiřítil s řevem Ford Urszula z frýdeckou SPZ a byli jsme kompletní. Po koupi známek jsme vesele pokračovali dále. Asi 300 metrů za první stanicí na nákup známek byla další, naprosto prázdná, pouze obsluha se nudila. Dobrá rada, nekupujte známku na první místě, ušetříte dost času.

Maďarsko jsme proleji bez větších problémů, na zastávkách proběhly řízky, dětičky si pohrávaly na hřištích u benzinových pump. Rychlosti jsme dodržovali, neboť druhá osádka měla méně výkonné auto… Jeli jsme na přelomu července a srpna. Díky tomu bulo všude strašně moc turků, kteří jeli z Německa a Rakouska domů na prázdniny. Vyjímkou tak nebyly auta pro 5 osob, ze kterých vylezlo i 8 turků.

Do Srbska jsme nepřejeli “standardním” přechodem, ale díky letákům, který jsme dostali na Slovensko - Maďarských hranicích, jsme se dozvěděli, že je tam čekací doma asi 4 hodiny. Stejnou zprávu jsme náhodou zachytili v rádiu a vyrazili jsme tedy na doporučený přechod. Je to mírně zajížďka, ale čekání na hranicích jenom asi hodinku. Navíc celník neprohlížel nic pořádně, jenom si nechal otevřít letmo kufr.

Srbsko proběhlo v klidu, jenom v Bělehradě pozor na “umývače oken”. Když zastavíte na semaforech, přiběhnou a špinavou vodou se Vám snaží “umýt” okno.  Kroucení hlavou někdy nepomáhá, proto jsem pustil stěrače a byl klid. A samozřejmě nezapomeňte se pro jistotu zamknout a zavřít okna. Na jednom semaforu jsme viděli, jak umývači ušmudlali někomu okno, a když jim nechtěl dát drobné, vzali mu z ruky aspoň jablko a utekli. Bělehrad je taky místo, kde policajti velice často měří rychlost, takže bacha na to.
Když jsme jeli tam i zpět, vždycky měli u sebe nějakého turistu a vybírali.
Jinak to bylo v lidu, sem tam nějaké mýtné, všude placení eurem nebo kartou. Na jednom platidle říkala obsluha, že karta nefunguje, pro jistotu si tedy eura vemte sebou.

Srbko - Bulharsko hranice bylo utrpení. Všudepřítomní turci a tím pádem zácpa. Zdrželi jsme se, protože bulhaři “umývají auta” dezinfekcí. To probíhá tak, že zaplatíte poplatek - asi 2 eura. U tohoto placení samozřejmě největší fronta a zdržení.  Pak projedete kanálkem širokým asi 50 centimetrů, ve kterém je špinavá voda. Holt nějak se ekonomika podpořit musí.

Cesta Bulharsko byla děs a utrpení. Jeli jsme tam již podvečer a hlavně za tmy. To by ještě nebyl takový problém, ale kvalita cest je katastrofální. Cesta přes Sofii je fakt síla. Díry v cestě, úzké cestičky, kočičí hlavy… Fakt nejhoší úseky. Jediná moc pěkná věc byly semafory, které odpočítávaly čas v sekundách nez naskočí zelená. V Sofii nás zastavila hlídka tamnější “policie”. Uvozovky jsou tam záměrně, je to banda zlodějů. Chvíli obhlíželi auto, doklady, vše v pořádku. Nakonec si našli to, že jsme neměli nalepenou dálníční známku, ale pouze zastrčenou v takové kapsičce za sklem. Ani neuměli německy ani anglicky, takže domluvit se s nima nešlo. Bylo vidět, že čekají na úplatek, jinak vyhrožovali, že budeme muset jet do centra města zaplatit pokutu na centrálu a vrátit se zpátky. Jelikož nám nerozuměli, nešlo jim vysvětlit, že známku nepotřebujeme, když na dálnici nejsme… No nakonec jsme mu dali 20 euro a naštvaní vyrazili na další boj s bulharským tankodromem :(

Přejet hory poblíž Řecka byl taky zážitek. Samozřejmě neosvětlené, značky o ostrých zatáčkách jen občas… Asi 30 km od Řeckých hranic nás v tunelu předjel motorkář - jel jak prase. Říkám ženě, toho ještě potkáme. A fakt, asi za 10 minut za jednou zatáčkou vidíme blikat auta. Vlevo skála, vpravo svodidla a sráz. Jeli jsme pomalu a vidíme ve skále nabořená motorka, v pravém pruhu ležely na silnici větve a nějaká neidentifikovatelná šmouha se táhla přes celou silnici. Manželka říkala, že bylo na cestě vidět i něco většího a trojrozměrného, ale jelikož jsem řídil, ničeho jiného jsem si už nevšimnul. No každopádně moc pěkný zážitek … Vyklepaní jsme z toho byli ještě dlouho …

Naštěstí to už nebylo daleko k Řeckým hranicím. Navzdory tomu, že jak Bulharsko, tak Řecko jsou v unii, na hranicích je kontrola. Nad náma ale jenom mávli rukou a my jsme mohli volně projet. Od řeckého kamaráda jsme se dozvěděl, že kontroly jsou kvůli převozu drog. Kolem 3 ráno jsme konečně v pořádku dorazili do Serresu, města na severu Řecka, kde jsme mohli ulehnou k našemu prvnímu
noclehu na dovolené.